Městská část Praha - Štěrboholy

Městská část Praha - Štěrboholy
Dnes je neděle 29.3.2020, svátek má Taťána

Život se (čtyřnohými)seniory

Datum: 15.7.2015

Život se (čtyřnohými) seniory

Dnešní zamyšlení by se dalo uvést názvem pořadu Českého rozhlasu: "A léta běží, vážení!". (Ti zemitější z nás by mohli citovat název knihy Vratislava Ebra - knihkupce a majitele Arbesova nakladatelství - "Čas ani prd nezastavíš...").

Nikdo nemládneme a zdá se, že za posledních 2015 let nikdo z nás není nesmrtelný... ani naši čtyřnozí partneři. Stárnutí je přirozený proces, který se na úrovni organismu projevuje změnami, které jsou progresívní (= postupně zesilují) a irreversibilní (= jsou nevratné). Stáří jako takové není nemoc, ale často je spojeno s narůstajícím výskytem nemocí. To, které nemoci se v jakém věku klinicky projeví (= začnou působit zjevné zdravotní problémy), je značně individuální a závisí to na mnoha faktorech.

Kdy je pes či kočka "seniorem"? 

Podle světové zdravotnické organisace (WHO) se za střední věk u lidí považuje věkové rozmezí 45-59 let. Za "starší" generaci jsou považováni lidé ve věku 60-74 let. U nich již lze pozorovat pokles fysické i duševní výkonnosti, ale většinou ještě nevyžadují pomoc svého okolí. Nad 75 let lze již člověka označit za "seniora" a u této věkové kategorie již lze očekávat, že procesy jeho stárnutí vyústí v nutnost pomoci jeho okolí.

Srovnáváme-li věk našich psů a koček s věkem nás, lidí, obvykle počítáme s tím, že 1 rok věku psa nebo kočky se rovná 4 - 7 rokům života člověka. Příznaky stárnutí pozorujeme u psa mezi 6.-10. rokem, u kočky mezi 8.-12. rokem života. Nicméně! U psů (obzvláště) je délka života nějvětší měrou limitována tělesnou hmotností (viz tabulka). U koček se zdá, že záleží spíše na životních podmínkách a poskytnuté péči. A ta se, stejně jako v "lidské" medicíně, neustále zlepšuje. I proto se za posledních cca 10 let se průměrný věk psa a kočky v České republice prodloužil o 2-4 roky (použijeme-li výše uvedený koeficient, jedná se o prodloužení o 8-28 "člověko-let")!

Lze tedy uzavřít, že seniorem se pes stává v závislosti na svém věku a tělesné hmotnosti (v tabulce jsou to červené zóny), kočka okolo 12. roku svého života.

Jak ke čtyřnohým seniorům přistupovat?

K péči o naše čtyřnohé seniory můžeme přistupovat v zásadě dvojím způsobem: buď počkat, až se projeví příznaky jejich stárnutí zravotními problémy a ty potom řešit, nebo jim věnovat zvýšenou péči již v období, kdy stárnout začínají s cílem odhalit zdravotní problémy se stárnutím související dříve, nežli se klinicky projeví, tedy v době, kdy jsou zatím zjistitelné jen cíleným vyšetřením. Tímto obdobím je u kočky období někdy mezi jejím 8. a 12. rokem života, u psů opět záleží na jejich věku a tělesné hmotnosti (v tabulce jsou to tmavozelené zóny).

Rozhodneme-li se pro první přístup (tedy počkat, až se zdravotní komplikace projeví a pak je řešit), doporučuji věnovat alespoň zvýšenou pozornost následujícím příznakům stárnutí:

1. Jak se mění jejich pohyblivost (např. jak jsou ochotni jít na procházku a kolik toho ujdou)?

2. Jak často a jak dlouho spí?

3. Jak jsou aktivní (hrají si? běhají za námi? hlídají?)?

4. Jak vyhledávají teplo a pohodlí?

5. Jak postupuje jejich šedivění?

6. Jak se zhoršuje jejich sluch?

7. Jak se zhoršuje jejich zrak?

8. Jak žerou a pijí (a úměrně k tomu: jak vyměšují trus a moč)?

9. Jak se mění jejich tělesná hmotnost (až 50% stárnoucích psů je obézních, často právě proto, že klesá jejich aktivita ale nemění se jejich krmení!)?

10. Jaký je stav jejich zubů a dutiny ústní (až 95% stárnoucích psů má zubní kámen a záněty dásní!)?

 

Rozhodneme-li se pro druhý přístup (tedy od určitého věku našich čtyřnohých partnerů jim dopřát jakýsi preventivní program) je třeba "do hry" zapojit zvěrolékaře. Nejjednodušší je požádat alespoň jednou ročně - například v rámci každoročního očkování - o cílené a "hlubší" vyšetření těch hlavních orgánových systémů (pokud si to sám majitel nevyžádá, má zvěrolékař povinnost před aplikací vakcíny provést pouze základní klinické vyšetření: tedy posoudí pohyblivost, výživný stav, stav srsti, viditelných sliznic, případné výtoky, chování v ordinaci...). 

 

Změny hmotnosti (zvážením)

Stav viditelných sliznic (oční spojivka, dutina ústní, předkožka u psů a pochva u fen)

Kůže a drápy (pohledem, případně mikroskopem/lupou)

Povrchové mízní uzliny (pohmatem)

Oběhový systém (srdce poslechem a velké cévy pohmatem)

Dýchací systém (plíce poslechem)

Trávicí systém (ultrazvukové vyšetření břicha, případně vyšetření trusu na přítomnost cizopasníků)

Močový systém (ultrazvukové vyšetření břicha a orientační vyšetření moči diagnostickými papírky). V tomto případě je dobře s sebou přinést čerstvý vzorek moči (nemusí být "na lačno", jako u nás, lidí!)

Pohlavní systém (varlata u psů a mléčná žláza u fen pohmatem)

Pohybový systém (pohmatem a zkouškou hybnosti a bolestivosti)

Smysly a nervový systém (oči/zrak, uši/sluch, vyšetření základních nervových reflexů a citlivosti)

Jak snad lze vidět z výše uvedeného, nejedná se o žádné drahé laboratorní testy ani vyšetření, vyžadující drahou diagnostickou techniku, ale o základní, jen trochu důkladnější vyšetření.

Pokud je pes či kočka viditelně v pořádku a výše uvedené klinické vyšetření zjistilo, že je vše "v normě" (jak mi řekl jeden ortoped, když jsem byl na vyšetření bolavého kolena: "stav odpovídající věku" a přidal k tomu patřičně soucitný pohled), není zapotřebí žádných dalších vyšetření. Tedy pokud si majitel vysloveně nepřeje provést doplňující testy a vyšetření (například proto, že se jedná o plemeno geneticky náchylné vůči některým nemocem, nebo se některé konkrétní nemoci vyskytly u rodičů nebo sourozenců našeho čtvernožce).

Pokud ale, na základě výše uvedeného podrobnějšího klinického vyšetření, nebo na základě vašeho pozorování, dojde zvěrolékař k názoru, že něco v pořádku není, měl by navrhnout (!) doplňující vyšetření. Nejčastěji se jedná o vyšetření krve a moči z hlediska biochemického, případně zhotovení roentgenových snímků konkrétních orgánových systémů (srdce, kloubů a pod.).

Takto může vypadat každoroční preventivní program klinicky zdravých čtyřnohých seniorů. Pokud se ale jedná o seniory, u kterých se již nějaké nemoci vyskytly a jsou léčeny, pak by takovéto kontroly měly být častější: obecně 2x ročně, ale u některých onemocnění (oči, ledviny, hormonální systém) i častějí (například 1x za měsíc).

Čemu se takto dá předejít?

Pokud zaznamenáme neobvyklý nárůst tělesné hmotnosti, lze včas upravit krmení a předejít tak neúměrnému zatěžování srdce a kloubů. Pokud naopak zaznamenáme významný pokles tělesné hmotnosti, můžeme včas diagnostikovat poruchy hormonální (např. štítné žlázy), ledvin, nebo zhoubného bujení.

Kožní choroby (především bakteriálního a plísňového původu) jsou obtížně léčitelné a o to více je důležité včas zaznamenat jejich výskyt. Na kůži se ale projevují i onemocnění vnitřních orgánových systému a kůže tak slouží jako důležitá diagnostická pomůcka.

Onemocnění srdce a cév: stejně jako u lidí, nastupuje plíživě. V okamžiku, kdy se již klinicky projeví srdeční nedostatečnost (pes je snáze unavitelný, pokašlává, obtížněji dýchá, obzvláště když se vzruší, třebas i z radosti, že vidí majitele, v dutině břišní se mu hromadí tekutina...) je srdíčko již nezvratně poškozeno a jeho další selhávání lze již jen brzdit. Přitom zvěrolékař může poslechem zaznamenat poruchy srdečního rytmu a nedomykavost srdečních chlopní již v okamžiku, kdy na zvířeti není "nic vidět" a nasadit patřičnou léčbu. Podobně je tomu i s onemocněním plic.

Vyšetření trávicího aparátu může včas pomoci zjistit přítomonost vnitřních cizopasníků. Je to neuvěřitelné, ale je tomu asi půl roku, co jsem byl svědkem úmrtí celého vrhu štěňat v důsledku ucpání jejich střev škrkavkami, které štěňata získala od své matky-feny! Při masívním napadení střevními cizopasníky nemusí naše čtvernožce zachránit ani jinak účinná léčba: zabijí je totiž jedy, vznikající z rozpadajících se červů, zabitých odčervovacími protstředky.

Pravidlené vyšetření alespoň moči umožní zjistit včas například cukrovku, výskyt močových kamenů i onemocnění samotných ledvin. V okamžiku, kdy se na zvířeti onemocnění močového aparátu klinicky projeví, je často již na léčbu pozdě, obzvláště u koček! Pokud by jediným problémem mělo být to jak moč odebrat, osvědčila se mi stará polévková naběračka, se kterou se mohu zezadu a z jisté vzdálenosti ke psovi (i feně) přiblížit a nastavit naběračku do proudu moči (pak tu moč přeliji do připravené skleničky).

S varlaty a mléčnými žlázami je to stejné, jako u lidí: pokud včas zjistíme nádorové bujení, lze včasným chirurgickým zákrokem zvířeti život ve vysokém procentu zachránit!

Vyšetření pohybového aparátu může včas odhalit nástup (mimo jiné) artrózy a zvířeti pak lze nasadit účinnou podpůrnou léčbu, která rozvoj artrózy výrazně zbrzdí. Pokud se ale vývoj onemocnění nechá dojít až do stádia, kdy zvíře začně mít vážné potíže s pohybem (odmítá jít na procházku a pod.), je na popůrnou léčbu často již pozdě a nastupují léky proti bolesti, které mají ale - při dlouhodobém užívání - často nepříjemné vedlejší účinky na trávicí aparát, ledviny a krev. V okamžiku, kdy se zvíře přestane hýbat, dojde dříve či později k nárůstu tělesné hmotnosti, nadměrnému zatížení srdce a ledvin... a zbytek si již jistě dovedete sami představit! Krom toho i u zvířat platí sokolské "ve zdravém těle zdravý (vz)duch!"

Vyšetření nervového a smyslového aparátu umožní nejčastěji včasný záchyt poruch zraku, sluchu a citlivosti. Tyto poruchy opět často poukazují na jiná,  vnitřní onemocnění (cukrovka, arterioskleróza, poruchy imunity) a díky tomu lze včas zasáhnout: nasazení patřičných vitaminů, léku na zvýšení prokrvení ("roztažení" cév), nasazení inzulinu nebo alespoň patřičných klinických diet.

A co můžete udělat sami, bez zvěrolékaře?

Spoustu toho můžete, jako majitelé zvířat, udělat pro ně sami, aniž byste museli platit za služby veterinárního lékaře:

Při nárůstu tělesné hmotnosti upravit krmení: pokud je na vině snížená intenzita pohybu, pak snížit krmnou dávku, pokud je na vině vyšší věk, zvážit změnu granulí (přejít na tzv. "seniorské"). Při větším nebo pokračujícím poklesu tělesné hmotnosti nedoporučuji přidat krmení (pokud dosavadní krmná dávka vyhovovala a na zvíře nejsou kladeny vyšší pohybové nároky), ale raději vyhledat zvěrolékaře!

Pravidelně pečovat o chrup, především v duchu prevence vzniku zubního kamene. Možností je několik: 1. žvýkací pamlsky, které při žvýkání pomáhají odstranit zubní plak (povlak bakterií) a později tvořící se zubní kámen (na již usazený zubní kámen - alespoň podle mých zkušeností - až tak účinné nejsou). 2. v rámci hry přetahování se o různé lanové uzle nebo (a s tím mám ty nejlepší zkušenosti) o jutového "peška". 3. čistění zubů. Někdy stačí omotat prst obyčejnou gázou (kdo má zájem, ukáži mu osobně co to dokáže ze zubů setřít), jindy je možné psa zvyknout na zubní kartáček (nejlépe jemný, dětský, nebo speciální "psí". Kdo si není jistý, ať zvěrolékaře navštíví. Ten by měl být schopen to majitele naučit a majitel pak už pokračuje sám.

U plemen s krátkou obličejovou částí (a tedy s vystouplejšíma očima) je možné strarat se o jejich vlhkost zvlhčujícíni postředky (tzv. umělými slzami), dopstupnými v lékárně a o čistotu okolí oka se lze starat za pomoci kosmetických tamponů a obyčejného Ophthalu.

O čistotu uší lze - bez intervence zvěrolékaře - úspěšně pečovat za pomoci "čističů", rozpouštějících ušní maz (používat maximálně 2x týdně), nebo i jen obyčejného hygienického kapesníčku, který si dáme na některý z prstů (podle velikosti zvukovodu našeho psa či kočky) a krouživým pohybem vytřeme zvukovod jen tam, kam se tím prstem dostaneme (varuji před pravidelným častým používáním bavlněných kosmetických tyčinek! Ten, kdo má zájem se může ke mě přijít podívat endoskopem, co používání těchto tyčinek může způsobit na jemné kůži zvukovodu. Pokud je vnější zvukovod zarostlý chloupky, je třeba tyto chloupky vytrhávat, ne stříhat!!! Ostré konce ustřižených chloupků dokáží jemnou kůži vnějšího zvukovodu doslova rozpíchat a připravit tak půdu pro kvasinky a bakterie!!!

Péče o drápky je péčí o pohybový aparát! Jakmile pes "klape", většinou není něco v pořádku. Chápu obavy mnoha majitelů z toho, že při zkracování drápků tzv. střihnou "do nervu" a způsobí tak svému zvířeti bolest. Jedna věc je zkrátit drápky jen tak, aby to nekrvácelo, druhá věc je zkrátit drápky tak, aby jejich délka neztěžovsala psovi bolest. Tyto dvě věci lze ne vždy sladit. V obou případech ale platí, že - chce-li majitel - může jej to zvěrolékař naučit a majitel již dále pokračuje sám... Vyhnout se krvácení zkrácených drápků lze relativně snadno u světlých drápů, kterými drápové lůžko (obdoba našeho nehtového lůžka se svými cévami a nervy) prosvítá. U tmavých drápů je to obtížnější: je třeba každý dráp zkracovat po mili-kousíčcích, postupně, trpělivě... a  to vyžaduje trpělivého "pacienta! A tak stačí, aby zvíře bylo neklidné, v příslušný okamžik cuklo packou, a jen to hned) Chtěl bych ale podotknout, že navzdory někdy poměrně intenzivnímu krvácení (ordinaci jsme museli setřít!) jsem za svoji praxi neměl žádný případ kulhání, zánětu, neřku-li přímo infekce v souvislosti se "zastřiženým" drápem. A navíc, pokud vydržíme s nervy, krvácející drápky přestanou krvácet dříve, nežli dojdeme domů. Pokud se tzv. ortopedického zkrácení drápků týká (tedy takového, které by mělo zvířeti umožňovat optimální pohyb), mám poslední dobou pocit, že to není možné bez toho, aby nedošlo ke krvácení. Z nějakého důvodu (apespoň tak se mi zdá) se relativně velmi často u zvířat, procházejících mojí ordinací, vyskytují na můj vkus příliš dlouhá drápová lůžka. Že by jakási civilizační "choroba"?

Tzv. "anální žlázky" jsou také věcí, o kterou by se každý majitel u většiny psů (ale i koček!) měl dokázat postarat. Píši "u většiny", protože v tomto případě připouštím, že se mohou vyskytnout anatomické anomálie, které vyprázdnění análních žlázek staví na hranu vysoce odborného zákroku, hraničícího s kouzelnictvím. Není to (často) příjmená práce ale zvládnout se to dá (opět by měla postačit jednoduchá intruktáž zvěrolékaře, případně praktický nácvik přímo v ordinaci pod jeho dohledem) a může se tím předejít velice nepříjemným komplikacím, vyžadujícím buď dlouhodobé užívání antibiotik, nebo přímo chirurgické řešení.

Kdy pečovat o čtyřnnohého seniora ve spolupráci se zvěrolékařem?

V době internetového obchodu lze sehnat ledacos, ale to ještě neznamená, že to může používat ledaskdo a ledasjak! Chtěl bych upozornit na oblasti, kdy můžeme svým čtyřnožcům (byť neúmyslně, protože z neznalosti) ublížit: 1. Vitamíny z řady A, D, E a K (ve škole jsme se učili mnemotechnickou pomůcku: zadek) lze snadno předávkovat do podoby klinického onemocnění!!! Proto jejich podávání je třeba vyvážit s ohledem na aktuální dietu (granule) a životní styl. 2. Doplňky stravy na poporu pohybového aparátu je dobře volit s ohledem na to, zdali postižení je již zánětlivé, nebo (zatím) nezánětlivé povahy. 3. Doplňky stravy na podporu oběhového systému mají charakter léků... 4. Ochrana proti cizopasníkům, obzvláště vnějším s sebou nese riziko alergií na účinnou látku, otravou (u koček) a účinností (ty krevsající bestie si zvykly i na DDT a zvykají si i na nové látky!!!). Proto je konzultace s vetem vhodná (on přeci vidí těch případů víc a má tedy poněkud širší rozhled). 4. Klinické diety - tedy speciální krmné směsi (granule, či vlhké konzervy), určené pro zvířata s konkrétním onemocněním (kůže, trávícího aparátu, ledvin, imunity a pod.) jsou získatelné pouze přes veterinárního lékaře a věřte, je k tomu dobrý důvod.

A tak přeji Vašim čtyřnohým seniorům pevné zdraví a někdy, třebas na stránkách tohoto periodika opět na shledanou!

MVDr. Ivan Borský

praktický veterinární lékař

U Radiály 137/4

Praha 10 - Štěrboholy

GSM: 602 225 674

@: ivan.borsky@pinewoodco.com