Historie Štěrbohol porovnání historických faktů z roku 2016-2019

CO NENÍ PRAVDA O ŠTĚRBOHOLECH ANEB LZE ŠTĚRBOHOLSKOU KRONIKU DOPLNIT ?
 
Koncem roku 2016 byl v katastru městské části Praha-Štěrboholy spuštěn výchovně vzdělávací program v systému Geofun a Schoolfun „Najdi Tambora“. Když jsme jej společně se starostou a zastupitelstvem městské části Praha-Štěrboholy připravovali, snažili jsme se v něm postihnout nejen onen klíčový historický okamžik – bitvu u Prahy – Štěrbohol 6.5.1757, ale také i další významné události z historie městské části Praha-Štěrboholy.
Historik Ing. Jiří Sissák, který podrobil Buňatovu kroniku hlubšímu zkoumání a objevil nové skutečnosti o historii Štěrbohol.
Když jsem se do štěrboholské kroniky začetl, zjistil jsem, že nejen rok 1757 byl v historii Štěrbohol významný. Jak jsem vyčetl ze záznamů v kronice, historie se tvořila ve Štěrboholech a jejich okolí také v roce 1608 a nejen v něm. V roce 1608 byla přímo ve Štěrboholech podepsána tzv. štěrboholská konfederace. A zde začalo mé téměř detektivní pátrání po tom, co to vlastně  štěrboholská konfederace byla, kdo ji podepsal a proč. Začal jsem v archivech pátrat po informacích o štěrboholské konfederaci a ke svému úžasu jsem našel mnoho záznamů o Štěrboholech, které se se štěrboholskou kronikou poměrně zásadně rozcházely. A rozcházely se i s dalšími informacemi, které se o historii Štěrbohol mezi lidmi tradují.
            Vrátil jsem se ke štěrboholské kronice Jana Buňaty a ze zápisů je zřejmé, že prakticky veškerá data a informace jsou předkládány čtenáři bez pramenů, ze kterých autor v roce 1934 při psaní kroniky čerpal informace pro své záznamy. Začal jsem tedy jednotlivé záznamy ověřovat.
            První informaci, kterou Jan Buňata v kronice Štěrbohol uvádí, je vysvětlení, proč se Štěrboholy jmenují právě Štěrboholy. Doslovně uvádí: „ ….Štěrbohole odvozeno ze slov štěrba - štěrbina holá,  snad „štěrby – holé“a to veliké bahnité louže a lokáče, kterých tu bylo mnoho - půda mokrá – nic nerodila – holá a neplodná. Tak vzniklo nynější ŠTĚRBOHOLY.“ Po přečtení tohoto zápisu mi bylo jasné, že jej musím prověřit. Vyhledal jsem tedy pětisvazkový slovník „Místní jména v Čechách“ autorů Antonína Profouse, Jana Svobody a Vladimíra Šmilauera z let 1947-1960. Jaké bylo moje překvapení, když jsem v něm četl něco zcela jiného. Tato odborná publikace uvádí význam a vznik jména Štěrboholy takto: „...Jako jméno Drbohlavy, Štipoklasy a podobné má také jméno Štěrboholy první člen původu slovesného, a to od slovesa štěrbiti – štěrbu, štěrbinu dělati a druhý člen od staročeského podstatného jména hól – hóli (prut,hůl). Znamenalo to ves štěrboholů tj. lidí, kteří vyrývali do holí štěrbiny na upamatování důležitých věcí – např. dluhů, vlastních závazků nebo povinností....“.  Tedy něco zcela jiného, než uvádí v kronice Jan Buňata.  To, co mě zaujalo dál, bylo, že Jan Buňata stále uváděl jen jeden tvar jména obce a to „ Štěrboholy“. („...Dříve se říkalo a psalo Štěrbohole a v Štěrboholích, nyní ve Štěrboholech“).  Začal jsem  pátrat v historických pramenech dál a hledal jsem, jak se tedy jméno Štěrboholy vyvíjelo v průběhu staletí.         
První písemná zmínka o Štěrboholech je z roku 1371 (8.leden)[1] a jméno obce je zde uvedeno ve tvaru „Sczrboholy“ , druhá zmínka je v historických pramenech z roku 1382 a tvar jména obce je „Sczerbohole“. Roku 1419 je obec v historických pramenech uváděna jako „Ščrboholy“, 1432 „Sczrboholy“, 1433 „Ssczrboholy“ a teprve v roce 1525 se poprvé objevuje dnešní tvar „Štěrboholi“ a to v textu z 29.července 1525 „.... ve vsi pusté Štěrboholi a dvoru při též vsi pusté k arcibiskupství Pražskému přislušející....“. Porovnal jsem tato jména se Slovníkem staročeštiny a hledal jsem v něm také slovo „štěrba“ ve smyslu holého, pustého místa a jako takové jsem jej nikde nenašel. Je tedy zřejmé, že název obce se sice v průběhu let mírně vyvíjel, ale stále se držel více méně původného tvaru - „Štěrboholi“.  Ve štěrboholské kronice se uvádí význam jména Štěrboholy v rozporu s etymologií[2] slovanských jmen. Ve slovníku „Místní jména v Čechách“ je původ a význam jména Štěrboholy  vysvětlen jako obce lidí, kteří zaznamenávají na svých holích pomocí zářezů důležité události. Když se začteme do dochovaných historických zápisů, zjistíme, že opravdu měli „štěrboholští“ co zaznamenávat – střídali se majitelé i závazky obyvatel vůči vrchnosti a to poměrně rychle (např. v roce 1382 je zde zmíněn svobodný šlechtický dvůr a v roce 1401 již dvůr poddanský atd.). A v souvislosti s tím se s velkou pravděpodobností rychle střídaly i závazky a pohledávky štěrboholských občanů.
            Na základě těchto faktů je tedy třeba opravit štěrboholskou kroniku Jana Buňaty – jméno Štěrboholy nemá původ v holých, pustých, bahnitých a neplodných místech, ale odvozuje se od toho, jak původní obyvatelé Štěrbohol zaznamenávali svoje závazky a pohledávky – vyřezávali je na svoje hole. Je tedy možno říci, že jméno Štěrboholy vyjadřuje jakousi prapůvodní formu současného EET.
            Další data, která uvádí Jan Buňata ve své kronice obce Šterboholy z roku 1934 jsou již poměrně přesná. Jen je můžeme na základě historických pramenů doplnit o konkrétní datumy (např. první písemná zmínka o Štěrboholech je z 8.1.1378 atd.)
            Je až s podivem, že v katastru obce Štěrboholy nejsou do dnešního dne žádné archeologické nálezy. A přitom okolí Štěrbohol je poměrně bohaté na archeologické nálezy z 6. - 14. století po Kristu.
            V Archeologické databázi Čech nemají Štěrboholy žádný záznam, Pražský sborník historický i odborná literatura o Šterboholech mlčí. Tvrz, která je v některých historických pramenech ve Štěrboholech zmiňována poblíž centra obce, nenávratně zmizela. A to je škoda, protože právě v ní se roku 1608 odehrála velmi významná historická událost, díky které se Štěrboholy dostaly do centra tehdejších evropských událostí.
 

[1]    Libri Erectionum Archidioecesis Pragensis, díl I., 1358-1376
[2]    Jazykovědní disciplína, která se zabývá původem slov
CO NENÍ PRAVDA O ŠTĚRBOHOLECH aneb
LZE ŠTĚRBOHOLSKOU KRONIKU DOPLNITI? (II.)

Štěrboholskou kroniku Josefa Buňaty, z níž jsem čerpal základní informace o městské části Praha- Štěrboholy, jejího autora, datum vzniku a současnost jsem uvedl v první části tohoto článku. (viz Štěrboholské listy č. 1/2017). Její stručný rozbor jsem v I. části článku ukončil tím, že v Archeologické databázi Čech nemají Štěrboholy žádný záznam, Pražský sborník historický i odborná literatura o Štěrboholech také zatím mlčí. Tvrz, která je v historických pramenech ve Štěrboholech zmiňována ještě v roce 1543 poblíž centra obce, nenávratně zmizela. V té době je ve Štěrboholech zmiňován poplužní dvůr a ves pustá. Štěrboholy do roku 1604 ještě několikrát změnily majitele, až je v roce 1604, jako ves pustou a poplužní dvůr, koupila obec Nové Město pražské. To bylo majitelem poplužního dvora ve Štěrboholech a vsi Štěrboholy do roku 1620, kdy jim obojí bylo zkonfiskováno. I tyto prameny uvádějí ves Štěrboholy jako v této době pustou. Je škoda, že nemáme žádné přesnější prameny, protože pravděpodobně právě v této pusté vsi, nebo okolo ní, se roku 1608 odehrála velmi významná historická událost, díky které se Štěrboholy dostaly do centra tehdejších evropských událostí a v některých zemích také do učebnic dějepisu. Tuto událost z roku 1608 popisuje kronika Josefa Buňaty takto: „1608 – uvedeného roku arcikníže Matyáš, chtěje donutiti bratra svého císaře Rudolfa II. aby se vzdal svých panství, přitáhl s vojskem konfederovaných stavů rakouských, uherských i moravských až ke Štěrboholům a odtud počal jednati s předáky evangelických stavů českých. Jejich cílem bylo dosáhnouti ochrany svobod náboženských a politických vůči koruně. Mezi jednáním, které dovršeno bylo dne 25. 6. 1608 v Libni – mírem libeňským, utvrzena konfederace Moravy, Uher i Rakous přičiněním Karla st. z Žerotína a Karla z Lichtensteina, kteráž odtud slove se v dějinách KONFOEDERACÍ ŠTĚRBOHOLSKOU“. Tolik kronika obce Štěrboholy od Josefa Buňaty.
Nutno podotknout, že zápis je velmi stručný a místy hodně nepřesný až mylný. Co se tedy onoho roku 1608 v okolí Štěrbohol stalo? Kdo to zde „Ložíroval s vojskem“ a s kým jednal? A o čem? Roku 1608 – ale to bychom předbíhali dobu – k pochopení toho, co se tehdy v Čechách v okolí Štěrbohol stalo, se musíme vrátit do roku 1606 a vlastně ještě o něco dál. Roku 1575 byl korunován českým králem rakouský arcivévoda Rudolf II. Habsburský, který již v té době byl korunovaným králem uherským (1572). Po smrti svého otce Maximiliána II. Se stal v roce 1576 římským císařem, dále králem chorvatským a markrabětem moravským. Již v té době měl poměrně velké neshody se svým, o pět let mladším, bratrem Matyášem, který byl již od svého mládí velmi ctižádostivý. Rudolf II. Neměl svého bratra Matyáše právě v lásce, avšak na druhou stranu mu pomáhal k moci. Těmto napjatým bratrským vztahům také napomohlo to, že Matyáš se, o vlastní vůli a s pomocí umírněného katolického křídla, stal generálním místodržícím v Nizozemí s titulem „Generální guvernér Svobodného Nizozemí“, kde předtím vypuklo proti Habsburkům povstání (1578–1581). To velmi vyostřilo vztahy mezi španělskými a rakouskými Habsburky. V roce 1578 se poprvé u Rudolfa II. Projevila duševní choroba – tzv. „melancholie“ (ve 20. století byla postupně melancholie ztotožněna s depresivní fází maniodepresivní psychózy, čím došlo postupně k nahrazení pojmu melancholie v klinickém diskurzu pojmem deprese. Dnes bychom tedy řekli, že trpěl těžkými depresemi). V roce 1578 byl dlouho upoután na lůžko a v jeho okolí se začaly rozvíjet dvorské intriky a vznikaly jednotlivé dvorské „kliky“. A to i v jeho vlastní rodině. Když se Rudolf II. Zotavil a opustil lůžko, stal se vůči svému okolí velmi podezřívavý. Měl odpor k veřejným jednáním, ceremoniálům a dvorským slavnostem. Neustálé spory s jeho rodinou a blízkost neklidné hranice s Osmanskou říší byly hlavními důvody, proč Rudolf II. Roku 1583 přesídlil s celým svým dvorem do Prahy. Postupně se stahoval stále víc a víc do ústraní a zavíral se se svými sbírkami na pražském hradě. Když v roce 1591 Osmanská říše opět zaútočila, začala tzv. Patnáctiletá válka s Osmanskou říší. Rudolf II. ponechal svým bratrům zcela volnou ruku při vedení válečných operací a sám zůstal v ústraní. Jeho stav se nadále zhoršoval. Roku 1597 se k depresím začaly přidávat i projevy syfilis, kterým se nakazil při svých častých erotických hrátkách. Rudolf II. postupně přestával věřit i svým nejbližším rádcům. Jeho stavy se stupňovaly i díky tlaku jeho rodiny a okolí v otázce zajištění nástupníka na trůn. Rudolf II stále ještě neměl legitimního potomka. V jednom ze svých melancholických stavů Rudolf II. vyhnal všechny své rádce a pokusil se dokonce i o sebevraždu. Jeho dvůr se postupně rozkládal, vliv získávalo obyčejné služebnictvo a hlavně alchymisté a umělci nejrůznějšího ražení. Mezitím roku 1593 jmenoval Rudolf II svého bratra Matyáše nejvyšším velitelem všech vojsk, roku 1594 místodržitelem v Rakousku a v roce 1598 regentem v Sedmihradsku. Mezitím v Uhrách panoval chaos. Válka s Osmanskou říší byla v plném proudu. Navíc v roce 1604 zahájil na území Horních Uher (dnešní Slovensko) Štěpán Bočkaj povstání proti Habsburkům. To skončilo 23. 6. 1606 Vídeňským mírem, který sjednával arcivévoda Matyáš. Štěpán Bočkaj jím získal vládu nad 4 župami a to Sedmihradskou (dnes v Rumunsku – Transilvania, správní centrum Koloszvár), Satumarskou (dnes na severozápadě Rumunska, centrem město Satu Mare), Berežskou (dnes rozdělena mezi Maďarsko a Ukrajinu, centrum město Berehovo) a Ugočskou (dnes rozdělena mezi Ukrajinu a Rumunsko, správní centrum Seleuşu Mare) a ty měly po jeho smrti připadnout k Uhrám; tedy k habsburské říši. Uherské stavy dostaly potvrzeny své výsady, byly zachovány ústřední uherské úřady a privilegovanému obyvatelstvu byla zaručena náboženská svoboda. Zároveň byla všem účastníkům povstání udělena amnestie. Za tuto smlouvu se na žádost uherských stavů zaručily i stavy české. Druhá mírová smlouva byla uzavřena 11. září 1606 při ústí řeky Žitavy a to s Osmanskou říší. Tento „Žitvarocký mír“ podepsal přes odpor Rudolfa II. také arcivévoda Matyáš. Obě smlouvy se zdály Rudolfu II. nedůstojné a nevýhodné a v důsledku toho odmítl podepsat mír s Osmanskou říší a uznat podmínky Vídeňského míru. Jeho postoji napomohlo také to, že v roce 1606 habsburští rodinní příslušníci zvolili tajně arcivévodu Matyáše hlavou rodu – podřídili mu tak de facto i císaře Rudolfa II., u kterého tato ztráta postavení ve vlastní rodině ještě prohloubila nedůvěru k vlastnímu bratrovi Matyášovi. V Uhrách znovu vypukly vzpoury. Arcivévoda Matyáš se postavil do čela vzbouřenců a otevřeně tak vystoupil proti svému bratru Rudolfu II..Uherské stavy se obávaly, že je chce císař Rudolf II. Připravit o jejich právě nabyté svobody. Začaly hledat podporu u stavů okolních zemí – v Rakousku, na Moravě a v Čechách. V prosinci 1607 se konala tajná schůzka u Karla staršího ze Žerotína v Rosicích a v tomtéž měsíci svolal arcivévoda Matyáš rakouské stavy do Vídně. V lednu 1608 svolal Matyáš uherské stavy do Prešpurku (dnes Bratislava) a tam za přítomnosti volených rakouských stavů byl 1. 2. 1608 uzavřen spolek, jehož účelem byla obrana vídeňského a žitvarockého míru. Arcivévoda Matyáš měl pravomoci k takovémuto jednán, protože ve všech těchto zemích vládl s pověřením Rudolfa II. Místo něj. Obě mírové smlouvy byly v Prešpurku ratifikovány jednak uherským sněmem a to za přítomnosti arcivévody Matyáše a zástupců rakouských stavů. Pokud by se někdo odvážil proti uzavřeným ustanovením obou mírů vystoupit, zavázaly se obojí stavy k vzájemné pomoci celou svou silou, k čemuž se zavázal i arcivévoda Matyáš. Dne 31. 1. 1608 slíbil arcivévoda Matyáš dopisem rakouským stavům zastání proti císaři Rudolfovi II. a tím jen potvrdil, proti komu je spolek namířen. Tím vznikla první konfederace uherských a rakouských stavů, namířená proti císaři Rudolfovi II.. Uherské a rakouské stavy se za sliby náboženské a politické svobody přidaly na stranu arcivévody Matyáše. K nim se velmi rychle počátkem roku 1608 připojily i stavy moravské. A to velmi rozlobilo císaře Rudolfa II..
Začátek roku 1608 byl vůbec velmi rušný. Císař Rudolf II. v březnu 1608 svolal české stavy na obecný sněm, který se měl konat 10. 3. 1608 v Praze. Mezitím rozeslal arcivévoda Matyáš svoje posly k vládnoucím rodům v Evropě a chtěl si vyjednat jejich podporu. To samé udělal i císař Rudolf II. s tím, že vyhlásil „lov“ na posly svého bratra. A tak docházelo po celé Evropě k potyčkám jednotlivých vyslanců a jejich družin. Když Matyáš viděl, že jeho poslové se vrací s neúspěchem (spíš tedy nevrací vůbec), začal sbírat v Rakousku vojsko a chystal se vtrhnout do Čech, aby donutil císaře Rudolfa II. a české stavy k ratifikaci a naplnění smluv s Uhry a Turky. Výrazně mu v tom pomáhaly moravské stavy. Rudolf II. na sněmu 10. 3. 1608 předložil českým stavům prostřednictvím svých rádců a nejbližších dvořanů své nabídky na smír a uklidnění ve všech dědičných zemích. Ale osobně se na sněm nedostavil. Vůbec již nebyl dlouho viděn na veřejnosti a nikoho nepřijímal – mimo svých nejbližších rádců a komorníků. To se stalo základem pro poplašnou zprávu, která se velmi rychle rozšířila do všech dědičných zemí. „Císař Rudolf II. je již po smrti a za něj na Pražském hradě vystupuje jeho dvojník, nastrčený nejbližšími rádci a oblíbenci Rudolfa II. Tím dvojníkem je jakýsi švec, který je Rudolfu II. velmi podobný.“ Z celého podvodu byli podezíráni oblíbenci Rudolfa II., aby si udrželi moc a majetek. Není bez zajímavosti, že tato „šeptanda“ přežila staletí a stala se v roce 1951 podkladem pro film Císařův pekař – pekařův císař, ke kterému napsal původní scénář Jan Werich. Jen změnil ševce za pekaře – přece jen Golem by ševci nemohl pomáhat tolik jako pekaři, ale zpět do roku 1608. Rudolf II., aby vyvrátil poplašné zprávy o své smrti, svolal opakovaný zemský sněm na 7. 4. 1608, kde bude vše odložené z 10. 3. 1608 řádně projednáno a budou stavy informováni o dalších jedná jednáních mezi Rudolfem II. a Matyášem. Je logické, že Rudolf II. se za této situace snažil vše co nejrychleji vyřešit a uklidnit. Opakovaně vysílal do Vídně kardinála Ditrichštejna, který byl přítelem obou rozhádaných bratrů. Ale ani jemu se nepovedlo dosáhnout dohody. Rudolf II. Nabízel Matyášovi, že ratifikuje a uzná obě mírové smlouvy z roku 1606 pod podmínkou, že Matyáš proti němu nepovede žádné další kroky a vzdá se konfederace rakouských a uherských stavů. To ovšem Matyáš odmítl a rozhodl se vymoci si své požadavky na Rudolfovi II. silou. Začal verbovat do vojska, s čímž mu účinně pomáhaly jak rakouské, tak uherské stavy. Dne 24. 3. 1608 přijeli k Matyášovi turečtí velvyslanci, aby byli přítomni sjednání míru a pokoje mezi habsburskou monarchií a Osmanskou říší. Dne 28. 3. 1608 vydal Matyáš veřejný mandát pro celé Rakousko a Uhry – všichni, kdo jsou mu podřízeni, se mají dostavit se svým vojskem do 14. 4. 1608 k Vídni. Když se to doneslo k Rudolfu II., vyslal ihned do Vídně kardinála Ditrichsteina, ale opět s nepořízenou. Dne 15. 4. 1608 vytáhl arcivévoda Matyáš s jedním regimentem a 28 děly ven z Vídně, kde se k němu připojil velký vojenský doprovod panstva a rytířstva. Společně táhli přímo k Moravě.
 
CO NENÍ PRAVDA O ŠTĚRBOHOLECH aneb
LZE ŠTĚRBOHOLSKOU KRONIKU DOPLNITI? (III.)

Štěrboholskou kroniku Josefa Buňaty, z níž jsem čerpal základní informace o městské části Praha-Štěrboholy, jejího autora, datum vzniku a současnost jsem uvedl v první části tohoto článku. (viz Štěrboholské listy č. 1/2017). Její stručný rozbor jsem v I. části článku ukončil tím, že v Archeologické databázi Čech nemají Štěrboholy žádný záznam, Pražský sborník historický i odborná literatura o Štěrboholech také zatím mlčí. Tvrz, která je v historických pramenech ve Štěrboholech zmiňována ještě v roce 1543 poblíž centra obce, nenávratně zmizela. a to je škoda, protože pravděpodobně právě v ní, nebo okolo ní, se roku 1608 odehrála velmi významná historická událost, díky které se Štěrboholy dostaly do centra tehdejších evropských událostí. Tuto událost popisuje kronika Josefa Buňaty takto: „1608 – uvedeného roku arcikníže Matyáš, chtěje donutiti bratra svého císaře Rudolfa II. aby se vzdal svých panství, přitáhl s vojskem konfederovaných stavů rakouských, uherských i moravských až ke Štěrboholům a odtud počal jednati s předáky evangelických stavů českých. Jejich cílem bylo dosáhnouti ochrany svobod náboženských a politických vůči koruně. Mezi jednáním, které dovršeno bylo dne 25. 6. 1608 v Libni – mírem libeňským, utvrzena konfederace Moravy, Uher i Rakous přičiněním Karla st.z Žerotína a Karla z Lichtensteina, kteráž odtud slove v dějinách KONFEDERACÍ ŠTĚRBOHOLSKOU“.
Ve druhém části tohoto článku (viz Štěrboholské listy č. 2/2017) jsem popsal, jaké byly vzájemné vztahy Rudolfa II. a jeho mladšího bratra Matyáše Habsburského a co předcházelo událostem, které vyvrcholily v roce 1608 celoevropsky významnou událostí přímo ve Štěrboholech. v roce 1606 habsburští rodinní příslušníci zvolili tajně arcivévodu Matyáše hlavou rodu – podřídili mu tak de facto císaře Rudolfa II. v Uhrách znovu vypukly vzpoury. Arcivévoda Matyáš se postavil do čela vzbouřenců a otevřeně tak vystoupil proti svému bratru Rudolfovi II. Začátkem roku 1608 slíbil Matyáš Habsburský dopisem pomoc rakouským a uherským stavům proti císaři Rudolfovi II., a tím vznikla konfederace rakouských a uherských stavů. „Konfederace stavů“ různých zemí se v roce 1608 stává hlavním stavovským heslem. Stavy v konfederacích vidí posílení své síly v boji s centrální panovnickou mocí. Dne 15. dubna 1608 vytáhl arcivévoda Matyáš s jedním regimentem a 28 děly ven z Vídně, kde se k němu připojil velký vojenský doprovod panstva a rytířstva. Společně táhli přímo k Moravě. Dopředu poslal na Moravu své posly s vyhlášením, že nevstupuje do země jako uchvatitel, ale jako zachránce. Dopředu deklaroval, že jeho vojsko chce pouze volný průchod ku Praze a že za veškeré jeho zaopatření (potraviny a pití pro vojáky, krmivo pro dobytek a ubytování) bude platit ve slušných cenách hotově. Moravské stavy v čele s Karlem st. ze Žerotína a tehdy ještě hrabětem Karlem z Lichtenštejna (Matyáš se Karlovi z Lichtenštejna odměnil za jeho služby povýšením do knížecího stavu 20. prosince 1608), již léta nespokojení s vládou Rudolfa II., vystoupili proti Rudolfovi II. s velkou rázností a otevřeností. Byli ještě radikálnější než Uhři a Rakušané. Sami svolali, v rozporu s vůlí císaře Rudolfa II., sjezd do Ivančic, ke kterému se dostavili také zástupci uherských a rakouských stavů. Tam byla 19. dubna uzavřena smlouva, kterou Moravané přistoupili k rakousko- -uherské konfederaci. Tato smlouva byla ještě širší než smlouva z 1. února 1608 z Prešpurku. Stavy Království uherského, Dolních a Horních Rakous a Markrabství moravského v ní potvrzují smlouvu prešpurskou na obranumíru vídeňského a žitvatorockého a uzavírají mezi sebou věčný a nezrušitelný spolek. Kdyby proti konfederovaným zemím vystoupil nějaký nepřítel, zavazují se všechny ve smlouvě zúčastněné stavy k vzájemné pomoci na života na smrt „simul vivere ac mori teneri“. a tím myslely zúčastněné stavy i nepřítele, který by proti nim zdvihl zbraň za příčinou náboženství „aut religioso colore“. S odvoláním se na tyto záruky chtěly zúčastněné stavy získat také stavy české a slezské. To byl plán, za nímž stál hlavně Karel st. z Žerotína. Ale jeho plány narazily na odpor Čechů a nerozhodnost Slezanů. Češi se postavili rozhodně proti Matyášovi a konfederovaným stavům. Neposlechli výzvy Matyáše Habsburského, aby se dostavili na sněm do Čáslavi, vyhlášený nejdříve na 4. května 1608 a poté odsunutý na 14. května 1608. Báli se vojenské moci Matyáše, jehož vojsko o síle cca 25 000 mužů táhlo směrem k Čáslavi. Češi se cítili nemile dotčeni aktivitami moravských stavů a kalkulovali s tím, že v situaci, která nastala v dubnu 1608, spíš vymůžou víc práv a svobod na Rudolfovi II. než na Matyášovi. Také Slezané dali přednost opatrné politice před rozhodným krokem, který by je zavedl do tábora konfederace. Matyáš se svým vojskem dorazil 4. května 1608 k tehdejšímu Německému Brodu (dnes Havlíčkův Brod). Dne 10. května 1608 přijel do Čáslavi. Sem se k němu rozjel i kardinál František z Ditrichštejna, který měl dobré vztahy s oběma rozhádanými bratry a snažil se jako prostředník celý spor urovnat. Kromě něj k Matyášovi dorazila nejrůznější poselstva stavů, nejvyšších zemských úředníků a soudců. Ti se snažili s Matyášem vyjednat, aby celý spor skončil smírně oboustranně výhodnou dohodou. Matyáš, opět proti vůli Rudolfa II., povolal na 14. května 1608 do Čáslavi všechny hejtmany, zástupce stavů, a to jak panského, tak rytířského, zástupce krajských měst, papežského legáta a španělského velvyslance s tím, že jim právě zde předá svou rezoluci. Dne 7. května 1608 Rudolf II. pod tlakem pochodu Matyášova vojska do Čech povolal do Prahy generála Jana Tserclaese Tillyho s celým jeho vojskem a s vojsky jiných suverénů a poručil jim postavit vojenský tábor ve vesnicích okolo obory Hvězda. Císař Rudolf II., aby uklidnil situaci a udržel si podporu českých stavů, svolal na 19. května 1608 obecný sněm do Prahy a dosadil za své komorníky dva zástupce českých evangelíků. Také rozeslal posly do všech krajů, aby páni na obecný sněm dorazili se svými vojsky a připojili se s nimi k vojskům pod velením generála Tillyho. Když to zjistil Matyáš, dal se se svým vojskem na pochod k Českému Brodu. Obecný sněm, svolaný do Prahy na 19. května 1608 císařem Rudolfem II., začal po obřadném zahájení svá jednání a 23. května 1608 na něm začal jednat se stavy i císař Rudolf II osobně. To bylo něco nebývalého, protože před tímto datem císař Rudolf II. několik let vůbec nikoho nepřijímal, s nikým nemluvil a šeptalo se, že je již pravděpodobně mrtvý. Do Prahy na obecný sněm dorazili i zástupci uherských, rakouských a moravských stavů a velvyslanci arcivévody Matyáše Habsburského. Dne 26. května 1608 přednesli zástupci stavů císaři Rudolfovi II. svých 25 artikulů, ve kterých žádali mimo jiné i náboženské svobody. Po přednesení těchto artikulů vystoupili na sněmu vyslanci arcivévody Matyáše. Císař Rudolf II. odpověděl na 25 artikulů 29. května 1608. Odvolal se na fakt, že v zemi je cizí vojsko, některé artikuly přímo potvrdil a u některých požádal stavy o odklad (zejména u náboženských artikulů) na sněm, který bude svolán později po vyřešení současné situace. Zároveň vyhlásil tzv. mustruňk neboli přípravu vojska proti Matyášovi. Pod Vyšehradem se druhého dne sešlo přes 18 000 mužů pěchoty, 1 500 mužů jízdy a 5 000 naverbovaných Valonů s tím, že v pražských městech bylo pohotově dalších 10 000 vyzbrojených mužů. Praha se dle rozkazů připravovala na boj – hlídky v městských bránách byly zesíleny a před opevněním byly stavěny dělostřelecké posty a další zemní opevňovací prvky. Na vrchu Žižkov bylo postaveno velké polní opevnění, které ihned obsadilo několik praporů mužstva a silné dělostřelecké baterie. Když to zjistil arcivévoda Matyáš, přesunul se se svým vojskem 3. června 1608 k Dubči, odkud jezdili jeho vyslanci na jednání obecného sněmu do Prahy. Mezi oběma vojenskými tábory jezdily malé oddíly a hlídky, a tak srážky a potyčky, vyvolávané oběma stranami, byly na denním pořádku. Vesnice před Prahou (dnes součásti Prahy) opět trpěly. Stavy dál jednaly – zástupci arcivévody Matyáše jezdili na jednání nejprve z polního tábora u Dubče, a když arcivévoda Matyáš 15. června 1608 přesunul svůj tábor na pole mezi Malešice a Štěrboholy s velitelským stanem ve Štěrboholech, byly nedaleko od ležení na vhodném vrchu (pravděpodobně Homole) postaveny dva veliké stany, v nichž se denně setkávali zástupci obou stran a jednali což trvalo do 18. června 1608. Vojenské ležení v okolí Štěrbohol bylo podle dobových pramenů stejně velké jako celá tehdejší Praha. Zde, ve stanech na vrchu nad Štěrboholy, byly postupně vyjednány podmínky tzv. libeňského míru, který se tak jmenuje podle zámečku Libeň, kde byl stavy slavnostně vyhlášen 24. června 1608. Císařem Rudolfem II. byl podepsán 25. června 1608. V této smlouvě, mimo jiné, svěřil Rudolf Matyášovi vládu nad Moravou, Uhrami a Horními a Dolními Rakousy, ve své oblasti vlivu si ponechal jen Čechy, Lužici a Slezsko a přislíbil mu, že se stane následníkem českého trůnu. To potvrdily i české stavy. Tento libeňský mír stvrdil svým podpisem v táboře u Štěrbohol o dva dny později i arcivévoda Matyáš. Rudolf II. v něm spolu se stavy Království českého slíbil, že věrně a upřímně dostojí všem podmínkám vídeňského míru z r. 1606 a za druhé se jak Rudolf, tak Matyáš zavázali, že rozpustí svá vojska, při čemž garanci za rozpuštění císařského vojska převzali čeští stavové. Toto ustanovení je pro budoucnost zvláště důležité. Císař Rudolf i stavy Království českého „slibují, že lid válečný najatý i domácí neprodleně rozpustí a nebudou ho k škodě arciknížete Matyáše a zemí s ním spojených zdržovati ani po rozpuštění zase najímati. Stavové čeští připovídají, jestli by takovým lidem válečným arciknížeti Matyášovi a zemím spojeným co na škodu před se vzato bylo, že proti němu s arciknížetem a sjednocenými zeměmi za jedno státi a proti němu se postaviti chtějí až do nejvyššího přemožení“. [Desky zemské 134, stříbr. kšaftů 1608–1609]
Ale v táboře u Štěrbohol se odehrálo ještě několik důležitých věcí, a to za prvé – 29. června 1608 zde byla podepsána tzv. „štěrboholská konfederace“. Uherské, rakouské a moravské stavy doposud svůj spolek zaměřili jen proti Rudolfu II. Ale právě před Prahou r. 1608 uzavřeli zástupci těchto spojených zemí, kteří Matyáše doprovázeli na jeho tažení do Čech, tajnou smlouvu, jejíž hrot byl obrácen i proti samotnému Matyášovi. Ve Štěrboholech 29. června 1608 podepsali listinu, která dala přesný a otevřený význam neurčitým slovům z ivančické smlouvy. Slova „vel gualemcungue aliam ob causám iustam et legitimam“ jsou ve štěrboholské smlouvě jasně specifikována. Vztahují se na svobodu svědomí a náboženství a stavy všech zemí mají holdování novému panovníkovi učinit závislým na uznání tohoto stanoviska. Kdyby proti tomu vznikl jakýkoliv vážný odpor, má jedna země poskytnout druhé rady a pomoci. Mezi podepsanými jsou hlavní zástupci stavovského hnutí všech konfederovaných zemí (tzn. Uhry, Dolní a Horní Rakousy a Morava) a to Karel ze Žerotína, Jiří Thurzo, Richard ze Starhemberka, Jiří Tschernembel a další. Byl to jasný výraz nedůvěry k arcivévodovi Matyášovi. Pánové dobře vycítili, že rakouský arcikníže, kterého ovládal tehdejší vídeňský biskup Melchior Khlesl, se s jejich stavovskými a náboženskými požadavky nikdy nesmíří – jedině snad v nouzi a z donucení. Chtěli se tím pojistit do budoucnosti. A za druhé – 27. června 1608 zde byla slavnostně císařskými komisaři a osobně kardinálem Františkem z Ditrichštejna odevzdána arcivévodovi Matyášovi uherská koruna sv. Štěpána, uherský královský meč sv. Štěpána, zlaté uherské korunovační jablko, korunovační žezlo, dva páry střevíců sv. Štěpána a jeho drahocenné korunovační roucho. Tyto relikvie měl doposud v držení císař Rudolf II. a byly uloženy v pokladnici na Karlštejně. s tím, že předal vládu nad Uhry svému bratrovi Matyášovi, předal mu i drahocenné uherské insignie na znamení smíru a respektu. Od Prahy přijel do Štěrbohol velký průvod kočárů, ve kterých jeli císařští komisaři a velvyslanci, církevní hodnostáři a další zástupci dvora. V čele jel kardinál František z Ditrichštejna. Proti nim vyjeli uherští magnáti a další uherští zástupci. Celý průvod projížděl slavnostně nastoupeným vojskem arcivévody Matyáše. Na kraji Štěrbohol, v ose silnice, byl postaven veliký zelený stan, pod kterým čekal arcivévoda Matyáš v doprovodu uherských církevních hodnostářů v čele s biskupem z Vezpremu. Po latinských proslovech a předání uherských insignií nastoupené vojsko třikrát vypálilo ze všech zbraní. Následovala velká hostina, na kterou byli pozváni všichni přítomní pánové (dobové zdroje uvádí, že se jednalo o stovku osob). Stoly byly zastřešeny a stály na štěrboholské silnici. Tím byly spory mezi oběma bratry, Rudolfem II. a Matyášem Habsburským, na čas urovnány. Dne 30. června 1608 se dalo Matyášovo vojsko na pochod od Štěrbohol, a to dvěma směry – směrem na Tábor a směrem na Přelouč. Veliké vojenské ležení v okolí Štěrbohol bylo zapáleno. Dobové prameny mlčí o tom, co se stalo se samotnou obcí Štěrboholy – jestli byla také zapálena, nebo zda byla ušetřena.
Další zmínka v archivech je o Štěrboholech z roku 1633 – ale o tom v dalším pokračování